Začalo to na podzim, když Lenka přišla s myšlenkou připravit skupinu běžeckých začátečníků, kteří do té doby ve většině případů skoro vůbec neběhali, na půlmaraton. Zima jim i mně utekla jako voda a teď tu společně sedíme a oni mají za sebou splněný svůj vysněný cíl… Vlastně bych měl psát “ony”, protože jediným chlapem ve skupině byl Petr, kterému šlo v první řadě o podporu své manželky Renči než o uběhnutí půlmaratonu.
Koukám na Jiřku, Janu, Lenku, Olinku, Verču, Světlanu… holky, které měly za cíl těch 21,1km vůbec uběhnout a většina z nich v koutku duše doufala, že alespoň za 2,5 hodiny. Všechny se však do cíle dostaly výrazně rychleji a jejich čas často jen o minuty přesáhl 2 hodiny. Pro mě je to neuvěřitelný výsledek, protože mám ještě v živé paměti jejich první běhy, které se svým tempem podobaly spíš rychlé chůzi 🫣 A teď – na pár kilometrech společného běhu by mě zesměšnily!
S pusou dokořán jsem pak na červeném koberci vedoucím do cílové brány sledoval Alču a Danu. Závod zvládly výrazně pod 2 hodiny a mně se začínaly lesknout oči. Exploze pýchy se pak ve mě vzedmula při doběhu Lady a Shannon. Obě už za sebou mají stovky naběhaných kilometrů, zvlášť Shannon, která dělá atletiku od malička, a poslední roky běhají obě v dresu Winners Znojmo. Ale ani jedna neměla dosud s delšími tratěmi žádnou zkušenost. Přes nespočet závodů a úspěchů, které za sebou mají, jsem u obou sledoval obrovskou pokoru v tréninku a poslední dny před startem i obří nervozitu. Ta ale se startovním výstřelem zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a obě letěly po trati s úsměvem na tváři a přitom – pro mě – neuvěřitelným tempem. Výsledný čas není důležitý, ale přesto: Shannon 1:41,18, Lada 1:45.53! 😯
Obrovsky emotivní pro mě byl doběh manželů Petra a Renči – ruku v ruce, přes zdravotní indispozici Renči, protli za 2:27 cílovou pásku a to byla pro mě poslední, vlastně první, kapka “slané vody”, která se mi hrnula z očí a já cítil obrovskou pýchu a radost, že jsem toho mohl být malilinkatou součástí…
Sobota byla krásným vyvrcholením několikaměsíční cesty několika žen za svým snem – odběhnout si půlmaraton. Přál bych si, aby mělo víc chlapů možnost zažít to co já. Sledovat jejich postupné pokroky v přípravě, nejistotu a nervozitu před startem a emoční bouři v cíli – ne z výsledku, ne z minut, sekund, wattů, kadence, tepů… ale z běhu, ze sebe, ze zážitku, že to dokázaly. To vše díky své síle, odhodlanosti, pokoře… a taky díky Lence, kterou to stálo spoustu práce, vymýšlení a překonávání vnitřní nejistoty. A na konci toho všeho je ale hromada rozzářených očí a vděčných duší.
A já to mohl celou dobu sledovat z první řady 😊
Dámy, vstávám a tleskám – nádherné představení! 😍
