Byly jsme na startu NoMenRunu vždycky. Na tomto holčičím štafetovém závodě jsme letos měly startovat pošesté.
Je to naše “srdcovka”. I když jsou všechny úseky hodně obtížné (inu Vysočina 😀 ), tak se vždycky hodně těšíme. Čtyři holky a Zdeněk – trenér, řidič a morální podpora…. Moc nás mrzelo, že bylo konání závodu přesunuto až na podzim. Už v pátek večer bychom jinak nocovali ve Vysočina Aréně a v sobotu ráno si mohli užívat euforie na startu.
A proto jsme se rozhodly, že si závod přesto zaběhneme!!!
Všechny členky byly okamžitě pro 🙂
Celý závod NoMenRun má 88 km a je rozdělen na 8 úseků. Každá uběhne dva, takže má za sebou v cíli kolem 22 km – v hodně náročném terénu.
Rozdělení úseků jsme nechaly tak, jak jsme si je zaregistrovaly do závodu a dnes ráno v 7:00 hodin jsme vyslaly Jíťu na první úsek. Předstartovní nervozita se dala krájet 🙂
Jitka svým úsekem prolétla jako raketa a po doběhnutí prozvonila Lenku, která se vydala do další části závodu. Po necelém kilometru si ale na polní cestě zvrtla kotník a vůbec nebylo jisté, jestli se bude pokračovat. Nakonec se rozklusala a doběhla alespoň na šestý kilometr, ale dál to opravdu nešlo. Nastalo velké rozhodování, co dál. V “normálním” závodě by další část odběhla některá z holek, ale dnes jsme od sebe byly několik kilometrů a “společně” běžely jen virtuálně… Nakonec jsme se rozhodly, že využijeme podpory Jardy, který Lenčin úsek doběhl. Chudák Radka, která měla běžet po Katce, byla přichystaná na předávku hodinu předem. Přece jen se člověk ve zprávách posílaných přes chat trošku ztrácí 😉 Ale tuto nervozitu a těžkosti přináší NoMenRun vždycky!
Mezitím dostala Alča zprávu, jestli by neodběhla druhý Lenčin úsek a ikdyž s tím vůbec nepočítala, byla během chvíle připravená. Převzala pomyslnou štafetu od Radky a zahájila druhou polovinu závodu. Je to neuvěřitelná srdcařka. Přestože jí zdraví momentálně neumožňuje běhat naplno, nenechala nás v tom! Štafetu předala zase Jitce, která se také po zdravotních problémech na začátku roku pomalu rozbíhá. Oba úseky ale uběhla neuvěřitelně. Prostě si to ty nohy pamatují 😀
Do posledního úseku se Katka vydala s podporou celé rodiny. Jarda běžel s ní a oba kluci je doprovodili na kolech. I když druhý Katčin úsek už si asi nejvíc užívali právě kluci 🙂 Poslední úsek dobíhala Radka. Bylo hodně teplo, tak se vydala do lesa. Ale podobný nápad mělo hodně lidí, tak z toho nakonec byla kličkovaná
Všichni jsme měli obrovskou radost, když se nám na chatu objevila zpráva CÍL.
Bylo to moc fajn – konečně zase cítit to napětí, nervozitu, běžet v závodním tempu! Přece jen tomu však chyběl ten kontakt, sdílení bolesti i radosti a ta společná euforie při proběhnutí cílem.
Teď jsme si pivka, nanuky a ostatní dobroty dali každý u sebe doma … a aspoň jsme si poslali fotky.
Moc se těšíme na podzimní závod a na naše Bossky a všechny další účastnice a na tradiční perfektní náladu na trati. Určitě si to letos užijeme ještě mnohem víc!
